Možná ani netušíte, ale je to tak – naše vamberská knihovna patří k NEJSTARŠÍM v celém širém okolí. Byla založena už v roce 1857 zásluhou vamberského rodáka, redaktora a nakladatele Josefa R. Vilímka staršího. Jako veřejná knihovna při vamberské škole už tenkrát sloužila všem – dospělým i dětem.
V roce 1932 byla knihovna přestěhovaná do stejného domu, kde je dodnes, do Voříškovy ulice, č. p. 84. Dům patřil významnému rodu Ladislava Bednáře, který o moudrost vamberských velice pečoval – a tak svůj domeček ke konci života daroval městu a tím pádem nám – vám – všem- na věky věků:
Věnování domu č.p. 84 kulturním podnikům města Vamberka:
(citace z ručně psané kroniky města)
„Za účelem, aby osvětová činnost Měšťanské besedy měla pevný a trvalý základ, aby podniky její sloužící všeobecnému vzdělání občanstva měly trvalý domov, odevzdal předseda Měšťanské besedy, pan Ladislav Bednář, v roce 1925 výboru besednímu věnovací listinu, dle níž připadne v budoucnu do vlastnictví jeho dům, č. p. 84 (na náměstí, vedle fary) ve Vamberku. V domě tomto umístěna bude veřejná knihovna, čítárna, museum a jiné kulturní podniky. Nikdy však nesmí dům tento najímán býti k jakýmkoli jiným účelům, zvláště ne pro zisk…“
A co dnes?
Městská knihovna Vamberk je „univerzální veřejnou knihovnou“. Co to vlastně znamená? Jednoduše – je tu zkrátka pro všechny, kteří potřebují knížky k životu stejně jako vodu, sluníčko, vzduch…
Naším „pečovatelem“ je samo Město Vamberk. Ale poslouchat musíme i naše další nadřízené – Knihovnu Rychnov nad Kněžnou, Studijní a vědeckou knihovnu Hradec Králové, Národní knihovnu Praha a dokonce i Ministerstvo kultury ČR. To je panečku nadřízených, co říkáte?
K tomu vamberecké knihovnice pečují o více než 40 tisíc svazků knih a téměř 10 tisíc časopisů, brožur a CD apod. pro všechny čtenáře a návštěvníky knihovny. Komu by se to zdálo málo, přidejte si stále nové a nové knížky a časopisy, MVS – tedy objednávání knížek z knihoven celé země, také péči o miniknihovny ve vesničkách Merklovice, Peklo nad Zdobnicí, Lupenice, Lhoty u Potštejna i Polom a všechny další knihovnické služby.
Možná si říkáte – haha, to je toho. Tak co ještě vlastně knihovnice dělají? No přece, to je také jasné – čteme knížky, popíjíme kafíčko, pleteme ponožky, občas podáme nějakou knížku, kouříme fajfku a houpeme se v houpacím křesle… Pohoda, ne? No, i to si možná někdo o knihovnicích myslí. A také to rád vykládá všude možně. Ale i pro tyhle „ chytrolíny“ máme každým rokem pozvání – klidně přijďte, třeba na „Den otevřených dveří“, a rozkoukejte se…a…uvidíte. Možná i pochopíte. Jenže právě ti, co pomlouvají, většinou ani nepřijdou. No. Třeba jsou nejchytřejšími na světě.
Našim nejmenším z mateřinek vyprávíme na besedách, že práce s knížkami je podobná péči maminek o miminka – taky se přebalují a „léčí“, také se čistí, také se kolem nich pořád poklízí – i o celou rodinu… A někdy ani ti nejbližší netuší, co všechno vlastně maminka doma dělá – až když to sami ozkusí na vlastní kůži. Tak je tomu i u nás – vlastně u každé práce, kterou si človíček nemůže „osahat“ nebo „očmuchat“. Ale třeba si páni nejchytřejší myslí, že knihy i časopisy k nám samy dojedou (třeba na kole nebo že by na skateboardu?), samy se zaevidují, orazítkují, zkatalogizují, samy se obalí a označí, samy se balí i spravují – a stejně tak umí samy naskákat do regálů a přitom na jejich jediné přesně určené místečko. Jsou vám to ale šikulky, že?
Kromě knížek a časopisů pro vás knihovnice v celé naší zemi pořádají všechno, co patří ke kultuře – tak jak jim nařizují jejich nadřízení. A ti je také setsakramenstky kontrolují, jestli nelenoší! A my ve Vamberku jsme hrdé na to, že pracujme pilně a moc rády. A věřte nevěřte, dokonce na to přišla i Národní knihovna v Praze a nadělila nám NEJ titul, které knihovny můžou získat:
NEJLEPŠÍ KNIHOVNA ROKU v roce 2011.
A tak u nás můžete navštívit lekce knihovnického vzdělávání pro děti a mládež, lekce jazykové, besedy, výstavy, soutěže, koncerty, veřejná i autorská čtení. Využívat můžete kopírovací služby, fax, scanner, laminování, přístup k informačním zdrojům – zkrátka se staráme, aby byli návštěvníci knihovny, čtenáři i všichni občané spokojení, vzdělaní a sečtělí. Třeba pak i ten překrásný a ušlechtilý bílý jednorožec bude mít svůj smysl- a nebude v našem znaku jen na parádu.